Evropský
soud pro lidská práva, komora II, ve věci stížnosti Torreggiani a další proti
Itálii, rozsudek ze dne 8.1.2013, stížnost č. 43517/09 a další.
Čl.
3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 46 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod – přeplnění italských věznic.
Sloučení
stížností (jednomyslné).
Přípustnost
stížností (jednomyslné).
Porušování
čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (jednomyslné).
Povinnost
státu stanovit do jednoho roku od nabytí právní moci předloženého rozsudku
celostátně v souladu s principy Úmluvy efektivní opravný prostředek či
více efektivních opravných prostředků, který bude vhodný resp. které budou
vhodné k vytvoření adekvátní a dostatečné nápravy vzhledem
k přeplnění věznic (jednomyslné).
Odklad přezkumu stížností, které ještě nebyly
předány italské vládě a jsou cílené výlučně na přeplnění věznic, na dobu
jednoho roku od nabytí právní moci předloženého rozsudku (jednomyslné).
Odškodnění
podle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: 10.600 € panu
Torreggiani, 23.500,- € panu Bamba, 15.000,- € panu Biondi, 11.000,- € panu
Sela, 15.000,- € panu El Haili, 12.000,- € panu Hajjoubi, 12.500,- € panu
Ghisoni za nemateriální újmu, po 1.500,- € za náklady a výlohy panu Sela, El
Haili, Hajjoubi a Ghisoni (jednomyslné).
Odůvodnění:
Skutkový
stav věci:
Pan
Torreggiani byl od 13.11.2006 do 7.3.2011 uvězněn ve věznici v Busto
Arsizio, pan Bamba od 20.3.2008 do 23.6.2011 a pan Biondi od 29.6.2009 do
21.6.2011. Každý z nich obýval celu o velikosti 9 m2 s dvěma dalšími
osobami a měl tak osobní prostor pouze 3 m2. Ti tři kromě toho pronesli, že
přístup ke sprše byl v příslušné věznici kvůli omezenému množství teplé
vody omezen.
Pan
Sela byl ubytován od 14.2.2009 do 19.4.2010, pan El Haili od 15.2.2008 do
8.7.2010 a pam Hajjoubi od 19.10.2009 do 30.3.2011 ve věznici v Piacenza.
Pan Ghisoni, který byl uvězněn dne 13.9.2007, se zde stále nachází. Tito čtyři
stěžovatelé si stěžují v zásadě na ty samé poměry jako stěžovatelé, kteří
byli ubytováni v Busto Arsizio, navíc u nich bylo pouze nedostačující
osvětlení.
Dne
10.4.2010 podal pan Ghisoni společně s dvěma dalšími vězni u soudce
rozhodujícím ve věcech výkonu trestu v Reggio Emilia stížnost na podmínky ve
věznici v Piacenza. Ten došel k závěru, že pan Ghisoni a jeho
spoluvězni byli vystaveni nelidskému zacházení, protože museli spolu
s dvěma dalšími vězni sdílet malinké cely a v porovnání s vězni,
které takovou celu sdíleli pouze s jednou osobou, byli diskriminováni. Stížnosti
pana Ghisoni a jeho spoluvězňů byly následně předány vedení věznice
v Piacenza, ministrovi spravedlnosti a příslušné vězeňské správě, aby
mohly ve své patřičné pravomoci co možná nejrychleji provést vhodná opatření.
V únoru 2011 byl pan Ghisoni přemístěn do cely, která byla zřízena pro dvě
osoby.
Realizace
práva:
Stěžovatelé
kritizují porušování čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(zde: zákaz nelidského a ponižujícího zacházejí) na základě podmínek ve věznicí
v Busto Arsizio a Piacenza.
Soud
rozhodl, že stížnosti kvůli jejich podobnosti s ohledem na kritiku
stěžovatelů a základní problém sloučí (jednomyslné).
K přípustnosti
stížnostem v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
K námitce
vlády vzhledem k chybějícímu aspektu oběti stěžovatelů s výjimkou
pana Ghisoni je třeba konstatovat, že stěžovatelé kritizují skutečnost, že ve
věznici v Busto Arsizio a Piacenza byly během značné doby zadržováni za
podmínek, které Úmluvě odporují. I když po podání jejich příslušných stížností
byli buď propuštěni nebo přemístěni do jiné věznice, nelze říci, že by tím národní
orgány stěžovateli tvrzená porušování uznaly a případně utrpěnou újmu
nahradily. Všichni stěžovatelé se tudíž mohou stále považovat za »oběti«
porušování svých práv podle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
Vláda
dále vznesla námitka týkající se nevyčerpání instančního postupu. Soud musí
zjistit, zda stížnost podaná u italského soudce rozhodujícího ve věcech výkonu
trestu představuje opravný prostředek, který odpovídá kritériím, která ve své
jurisdikci stanovil. Sporná je účinnost tohoto opravného prostředku
v praxi. I přes ujištění vlády, že rozhodnutí učiněná za příslušné správní
orgány soudci rozhodujícími ve věcech výkonu trestu v rámci zákonem
stanoveného postupu jsou závazná, soud konstatuje, že rozhodnutí soudce
v Reggio Emilia ze dne 20.8.2010 s ohledem na pana Ghisoni a jeho
spoluvězně zůstalo dlouho nevykonáno. Teprve v únoru 2011 byl pan Ghisoni
přemístěn do cely odpovídající evropské normě.
Týkaje
se toho se vláda omezila na tvrzení, že dotčení by bývali museli u »národních
soudních orgánů« zažádat o rychlý výkon rozhodnutí, aniž by však tyto orgány
blíže popsal.
Je
těžké toto přednesení vlády sladit s tvrzenou účinností postupu stížnosti před
soudcem rozhodujících ve věcech výkonu trestu.
Dokonce i když existuje opravný prostředek, který je zacílen na výkon
rozhodnutí soudce rozhodujícího ve věcech výkonu trestu – což vláda nijak
najevo nedala – nelze požadovat, aby vězeň, který obdržel rozhodnutí ve svůj
prospěch, znásobil opravné prostředky za tím účelem, aby se k uznání svých
základních práv dostal ve fázi výkonu trestu.
Ze
spisů předložených stížností a ze zpráv o situaci italského vězeňského systému
vyplývá, že věznice v Busto Arsizio a Piacenza jsou velmi přeplněné stejně
jako velké množství italských věznic, takže přeplnění ve věznicích
v Itálii odpovídá strukturálnímu fenoménu a netýká se výhradně zvláštního
případu stěžovatelů. Za těchto okolností lze snadno porozumět, že italské vězeňské
orgány nejsou ve stavu vykonat rozhodnutí soudce rozhodujícího ve věcech výkonu
trestu a poskytnout vězňům podmínky ve věznicích v souladu s Úmluvou.
Celkově
vzato nelze ukázat, zda vládou uvedený opravný prostředek je v praxi účinný,
tedy zda je vhodný k tomu, aby zabránil trvání tvrzeného porušování a
stěžovatelům zajistil zlepšení jejich materiálních podmínek ve věznicích. Z toho
důvodu nebyli zastaveni, aby opravný prostředek využili dříve, než se obrátí na
soud. I tato námitka vlády je tudíž zamítnuta.
Protože
stížnosti nejsou zjevně neodůvodněné a také z žádného jiného důvodu
nepřípustné, jsou prohlášeny za přípustné (jednomyslné).
K tvrzenému
porušování čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Vláda
nepopírá, že stěžovatelé zadržovaní v Busto Arsizio společně s dvěma
dalšími osobami obsazovali cely o velikosti 9 m2. Naproti tomu se liší uvedení
stran ohledně stěžovatelů zadržovaných v Piacenza vzhledem k velikosti cel
a počtu vězňů. Protože vláda soudu neposkytla žádné příhodné patřičné informace
na podporu svého tvrzení, že cely v Piacenza jsou 11 m2 velké a jsou obecně
obsazeny pouze dvěma osobami, zkoumal podmínky ve věznicích stěžovatelů na
základě tvrzení dotčených a informací, které měl k dispozici. Je třeba
tedy vycházet z toho, že stěžovatelé zadržovaní v Piacenza rovněž
obsazovali cely o velikosti 9 m2 společně s dvěma dalšími stěžovateli. Tento
prostor byl kromě toho ještě omezen nábytkem, který se v celách nacházel.
Podle
toho, co bylo předtím řečeno, neměli stěžovatelé prostor k životu, který
lze podle jurisdikce soudu pokládat za přijatelný.
Vážný
nedostatek prostoru, kterým stěžovatelé během období mezi 14 a 54 měsícem
trpěli a který už sám o sobě představuje zacházení, které je v rozporu
s Úmluvou, se zdá být na základě dalších okolností ještě zhoršen. Absence
teplé vody v obou věznicích na delší dobu a nedostačující osvětlení a
větrání ve věznici v Piacenza způsobila u stěžovatelů dodatečné utrpení, i
když tím samo o sobě nebylo uskutečněno nelidské a ponižující zacházení.
Pokud
soud také připouští, že v tomto případu neukazuje nic na to, že bylo
úmyslem stěžovatele ponížit, nemůže absence takového úmyslu vyloučit zjištění
porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pochybné
podmínky ve vazební věznici překročily – při zohledněním také doby trvání vazby
stěžovatelů – míru utrpení, která je nutně spojena s vazbou. Porušení čl.
3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (jednomyslné; ve výsledku
přehlasovaného separátního vóta soudkyně Jociene).
K použití
čl. 46 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Co
se týká existence situace neslučitelné s Úmluvou, která vyžaduje použití pilotního
postupu v předloženém případu, soud zatím konstatuje, že přeplnění věznic
v Itálii se netýká pouze případu stěžovatelů, nýbrž má strukturální a
systémem podmíněný charakter. Porušování práva stěžovatelů na adekvátní
podmínky ve věznici není důsledkem jednotlivých událostí, nýbrž má svůj původ
v problému podmíněném systémem, který vyplývá z chronického narušení
funkčnosti, která je italskému vězeňskému systému vlastní, a která postihla
mnoho osob a v budoucnu postihnout může. Tato situace je tudíž základem
pro praxi neslučitelnou s Úmluvou.
Kromě
toho je v současné době u soudu projednáváno několik stovek stížností
proti Itálii, které pro různé italské věznice předkládají kvůli přeplnění k
diskuzi problém slučitelnosti s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod.
V souladu
s kritérii stanovenými ve své jurisdikci soud rozhodl, že
v předloženém případu použije pilotní postup. Zdůrazňuje nutnou potřebu
nabídnout dotčeným osobám vhodnou nápravu na národní úrovni.
I
přes legislativní a logistické snahy, které Itálie v roce 2010 vyvinula,
zůstává podíl přeplnění velmi vysoký. Soud si je vědom toho, že je zapotřebí
důsledného a dlouhodobějšího úsilí, aby bylo možné strukturální problém
přeplnění věznic vyřešit.
Soud
v této souvislosti připomíná doporučení ministerské komise Rady Evropy,
které vyzývá státy, aby státní zástupce a soudce podnítila k tomu, aby
v nejširší možné míře sahala k alternativám vazby a svou trestní
politiku orientovala na minimální užívání odnětí svobody.
Co
se týká interních opravných prostředků, které je třeba používat, aby se čelilo
problému tohoto případu, který je podmíněn systémem, připomíná soud skutečnost,
že u podmínek ve věznicích musí vedle sebe existovat »preventivní« a
»kompenzační« nápravy, které se budou doplňovat. Když je stěžovatel zadržován
za podmínek, které odporují čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, je tudíž nejlepším nápravným prostředkem rychlé pozastavení
porušování práva, netrpět nelidským ani ponižujícím zacházením. Kromě toho musí
mít každý, kdo byl obětí vězení, které porušovalo jeho důstojnost, možnost
získat odškodnění za újmu, kterou utrpěl.
Soud,
jak již bylo výše zmíněno, konstatoval, že stížnost podaná u soudce
rozhodujícího ve věcech výkonu trestu není v praxi účinná, pokud nepovoluje
za podmínek odporujících čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod rychlé ukončení uvěznění. Na druhou stranu vláda neukázala žádný opravný
prostředek, který by osobám uvězněným za podmínek, které porušují jejich
důstojnost, povolil získat za utrpěnou újmu odškodnění. Novější jurisdikce, která
soudci rozhodujícímu ve věcech výkonu trestu ukládá možnost odsoudit správu k zaplacení
finančního odškodnění, je daleko vzdálena tomu, aby odůvodnila etablovanou a konstantní
praxi národních orgánů.
Národní
orgány musí neprodleně zařídit opravný prostředek či kombinaci opravných
prostředků, které budou mít preventivní a kompenzační účinek a skutečně
poskytnout účinné odškodnění za porušování Úmluvy, která vyplývají
z přeplnění věznic. Tento či tyto opravné prostředky musí být
v souladu s principy Úmluvy a musí být zařízeny do jednoho roku od
nabytí právní moci předloženého rozsudku (jednomyslné).
Přezkum
stížností, které ještě nebyly předány italské vládě a jsou cílené výlučně na
přeplnění věznic, se odkládá na dobu jednoho roku od nabytí právní moci
předloženého rozsudku (jednomyslné).
Odškodnění
podle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
10.600
€ panu Torreggiani, 23.500,- € panu Bamba, 15.000,- € panu Biondi, 11.000,- €
panu Sela, 15.000,- € panu El Haili, 12.000,- € panu Hajjoubi, 12.500,- € panu
Ghisoni za nemateriální újmu, po 1.500,- € za náklady a výlohy panu Sela, El
Haili, Hajjoubi a Ghisoni (jednomyslné).
Soudem
citovaná judikatura:
Broniowski/PL
ze dne 22.6.2004 (velká komora) = NL 2004, 135 = EuGRZ 2004, 472 = ÖJZ 2006,
130
Xenides-Arestis/TR
ze dne 22.12.2005
Ananyer
a další/RUS ze dne 10.1.2012
Upozornění:
Předložený
dokument týkající se rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne
8.1.2013, stížnost č. 43517/09 pochází z časopisu "Newsletter
Menschenrechte" (NL 2013, 6) resp. příslušné datové banky Rakouského
institutu pro lidská práva, Salzburg, který ho dal Nejvyššímu soudu
k dispozici pro zaznamenání do dokumentace soudních rozhodnutí
v právním informačním systému.
Rozsudek
ve originálním francouzském znění (formát PDF):
www.menschenrechte.ac.at/orig/13_1/Torreggiani.pdf
Originál
rozsudku lze vyvolat také na webových stránkách Evropského soudu pro lidská
práva (www.echr.coe.int/hudoc).
